Predator Race – Moje fyzická zkouška

Po plačtivé fázi přichází vzteklá

Po tak náročných dnech jsem měla potřebu ze sebe všechno setřást. Už jsem neměla potřebu plakat. Myslím, že jsem ze sebe už všechno vyplakala během těch tří neskutečně náročných dní. Nyní jsem měla potřebu křičet. Dostat ze sebe všechen ten vztek, který jsem měla sama na sebe. K tomu byla vhodná příležitost už v sobotu. Jaká? Jestli jste četli moje předchozí články, tak už asi tušíte o čem je řeč. Tak čtěte dál a uvidíte.

Na své cíle nezapomínám

Vzpomínáte na můj cíl? Na tu ručičku na váze, které jsem chtěla dosáhnout? Na ten závěr, kterým jsem si chtěla sama sobě něco dokázat? Predator run. Teď už to nebylo o tom dokázat něco sobě, bylo o tom dostat ze sebe všechen ten stres, který se ve mě nahromadil a já ho ze sebe potřebovala dostat ven. Jiný způsob jsem v tu chvíli vidět nechtěla. Účast jsem měla zaplacenou. A protože tyhle závody nebývají zrovna za pár kaček nebylo o čem debatovat.

Podporu jsem našla na poslední chvíli

Manžel mě v tomhle moc podpořit nechtěl. A to už v době kdy mě s touhle šílenou akcí oslovili. Říkal: “No, ty jsi se zbláznila. Vždyť jsi sakra máma, to se chceš zmrzačit?” Zmrzačit jsem se nechtěla, a i přes jeho obavy jsem se toho zúčastnila a nelituji toho. V tomhle ohledu jsem sice trochu šílená, ale člověk žije jen jednou, a tohle byla věc, kterou si prostě musíš zažít když se ti naskytne. Překvapilo mě tedy, když se Lukáš s Domíkem v kočárku i přes svůj odpor na závodech objevil. Vzpomínám jak šťastně na mě oba hleděli a mávali mi s pokřikem když jsem probíhala okolo nich po prvním kilometru, protože start nestihli.

Predator run 28.4.2018 v Plzni

Běžela jsem ve třetí vlně, nervozita se mnou hýbala. V době před závodem, jsem téměř kompletně vyšla ze cviku. Vzhledem k předchozím zdravotním obtížím jsem opětovně cvičila až téměř 14 dní před závody. A že by to bylo nějaké extra makání, tak o tom by se mluvit nedalo. Naštěstí si tělo hodně pamatuje. Svaly jež jsem vypracovávala ještě dva měsíce před tím tam pořád byli. Při závodech si našli své uplatnění.

To jsem ještě netušila, že běžím závody s rakovinou

Byla jsem hned v prvních řadách a vypadalo to, že to ti týpci berou fakt vážně. Byla jsem z nich dost nervózní. Start byl odpískán a my vyběhli. Ten jásot a dusot tolika bot po jedné cestě si asi ještě nějakou dobu v mysli uchovám. Lidé běželi opravdu jako o život, jakoby na ničem jiném nezáleželo. Držela jsem tempo s nimi. Hned v začátku jsem vychutnala ledovou spršku. A už po první překážce bylo znát kdo si udrží rytmus. Část lidí zpomalila a my s týmem běželi podle možností jež dovolilo okolí. Davy lidí se nahrnuly na první překážky, kde se začali tvořit shluky. Jež bránili v jejich zdolávání.

Nejtěžší pro mě bylo skočit do ledové vody

První tři kilometry byli bez menších obtíží, první zkouškou toho dne pro mě byla ledová řeka. Smočit rozpálené tělo do ledové vody na konci dubna to bylo minimálně o zánět močových cest. Udržovala jsem si stále své nadšení z běhu a užívala si to. V polovině závodu byla potřeba zvednout závaží o váze 50kg. Pro hubenou holku o 57kg asi docela kříž, říkáte si? Stačilo si vzpomenout na ten můj vztek, který jsem ze sebe potřebovala nějak vybít a bylo hotovo. Před koncem na nás čekala další ledová sprška. Teď to bylo pro mě těžší, výšky dvakrát nemusím a sešup do ledové vody podruhé by mohl být horší. Přeplavala jsem řeku, podplavala čluny a v bahně při výstupu málem ztratila botu botu v bahně. Naštěstí jsem jí našla a úspěšně se blížila k cíli.

Rovnou do cíle

Přede mnou už jen dvě překážky. Ručkování a pak ta vysoká stěna za kterou už je cíl. V týmu se to lépe táhne a tak mi s poslední překážkou podali pomocnou ruku, když vybíhám a už už jsem skoro nahoře. Zachytí mě. Vyběhnuté na poprvé. Mám štěstí, jiné nešťastnice to zkoušeli i desekrát a to už pak museli být síly na dně. Dostaváme zaslouženou medaili a hrdě se ke mě hlásí už moje drahá polovička se synem.

Následky fyzické námahy

Po obědě odpadám. A není divu. Byl to opravdu zápřah. Nejen po fyzické stránce. A kdo to běžel, ví o čem mluvím.  Další dny jsem celá bolavá, ale s dobrým pocitem ze sebe samé. Co jsem ze sebe potřebovala dostat, to jsem ze sebe vydala. A tahle zkušenost, mi za to stála. Navíc jsem to ani neonemocněla zánětem močových cest. 🙂

Srovnání do normálního zdravotního stavu už nepřišlo

Týden ale na to ale přichází tvrdá realita. Nacházím svou první bulku na krku. Stres a fyzický výkon jí asi trochu pomohli prokouknout na povrch a tak tu byla. Moje první kamarádka, kterou hlásím vlastně ještě bez obav svému šéfovi v práci. Myslela jsem, že o nic nejde. Že je bulka následkem velké fyzické námahy, namožený sval nebo prostě jen uzlík co časem vymizí. Primář mě, ale celkem shodil ze sedla, hned asi tušil o co se jedná. Říkal: ,,Šári tohle se mi nelíbí, tohle místo je poměrně dost specifické a doporučuji zajít rovnou na ultrazvuk.”

Diagnostika

A tak jsem se hned následující týden dostala na vyšetření. Náběry krve a detailní ultrazvuk, který potvrdil mnohočetný výskyt uzlin po obou stranách krku. Bylo potřeba jednu z nich vyndat a poslat na rozbor, která obavy může potvrdit nebo vyvrátit. Nemusela jsem na tu histologii ani chodit, abych věděla o co se jedná. Na internetu jsem příznaky vyčetla a všechno naprosto sedělo. A o pár dní se všechno potvrdilo. A tak tu byla moje přítelkyně všedních dní, rakovina. A začali pro mě dny nevšední. A jak to bylo dál se dozvíte zase příště.

Přeji hezký víkend,

Šárka


Video z Predator run Plzeň 2018

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *