„Rodinný kruh často mívá podobu trojúhelníka.“
Ráno po porodu mě převážejí na oddělení porodnice. Doporučují zůstat na lůžku, ležet, nejlépe spát a nabírat síly. Je potřeba toho využít po tak náročném dni a spím 
tak dlouho co to jde. Asi za tři hodiny mi vezou ten malý nevinný uzlíček. Nemůžu se vynadívat, asi jako každá jiná máma. Jsem šťastná za to co jsem dokázala, a že jsem to vůbec dokázala. Co přijde dál, zatím ani nemám tušení.
Kojení je základ, kdo nekojí může si to hodit
Přikládání k prsu mi jde naštěstí na jedničku a Domík se také chytá dobře. Ušetříme si tím par jízlivých poznámek a ošklivého sevření prsa v ruce některé ze sester. Že jsou některé celkem od rány zjistíme celkem rychle, tady se nikdo s nikým nemazlí. Šup sem, šup tam… ,,Rychle vykoupat miminka” hlásí jedna z nich, vše se děje strašně rychle. Sousední mamince hbitě a s jistotou svléká miminko a koupe ho, já se mám jen dívat, stále ještě v rozpacích z předchozího dne s ní sotva držím krok. Slet informací je v takových rychlostech, že se bojím toho se na něco vůbec zeptat a také toho až přijdu na řadu. Pochytím co nejvíc. Když pak sestra odchází, dělám si to podle svého vlastního tempa a uvážení. Zapátrala jsem v hlavě a vzpomínala na výuku ze zdravotnické školy, s novorozeňaty jsme ale bohužel moc zkušeností neměli, o ty jsme se vždy téměř skoro poprali, moc jich na dětském odděleni nebývalo a na porodním oddělení jsem praxi neabsolvovala. Komplexní péče o tak malé děťátko je tedy víceméně novinkou. Ruce se mi třesou z toho jestli vše dělám správně a hlavně abych tomu malému drobečkovi neublížila.
Oťukávání dopadlo dobře hlavně u tatínka
Odpoledne přichází tak nějak odpočinutý manžel a těší se až se bude moci blíže seznámit s novým členem naší posádky. Překvapilo mě, jak zkušeně vzal malého do rukou. Vůbec se toho nebál, na rozdíl ode mě. Jako novopečený tatínek věděl jak s
takovým malým drobečkem zacházet. Není divu, měl v minulosti na kom trénovat, když opečovával svou malou sestřičku Renatku ještě v době, kdy byl sám víceméně ještě malým klukem. A malých dětí měl okolo sebe víc než já. Já si z dob, kdy byla moje sestra ještě mimino pamatuji hlavně to, co najdu zachycené v rodinných albech. Byl to tedy on, kdo mě naučil s malým Domískem dobře manipulovat. Po hlavě se vrhal do jeho přebalování i koupání a novou roli si náležitě užíval.
„Žádné dítě není tak roztomilé, aby matka nebyla šťastná, když konečně usne.“
Pro mě však nyní začal stresující koloběh. Přestože se malý uměl k prsu přisát na výbornou, moje prsa tak trochu stagnovala s produkcí mléka. Trvalo několik dní než jsem se pořádně rozkojila. Není tedy divu, že náš malý hladovějící brouček plakal bez ustání ve dne v noci. Já byla psychicky i fyzicky na pokraji svých sil. Přikládala jsem tak často jak to jen šlo, ale můj metabolismus měl evidentně čas. Noci v nemocnici pro mě byla muka, všechna miminka na pokoji 
spala a já jsem téměř celé noci pochodovala po chodbách se skleněnou postýlkou, abychom nerušili zbývající osazenstvo pokoje. Cítila jsem se jako ve vězení a prožívala noční můru. Ani jednou sestry nenapadlo, že by ten náš kluk mohl hladovět, občas mu některá ze sester dala kapku glycerinu, aby ho umlčela a on se sladkou chutí v ústech většinou usnul. V případě že to zabralo jsem tak měla přinejlepším tři hodiny spánku. Když odpoledne přicházel manžel, děkovala jsem mu za jeho přítomnost a on se ho vždy s láskou ujal, využila jsem jeho přítomnosti a dala si oddych, něco snědla, navštívila sprchu a narovnala si záda na posteli. Už od dětství nesnáším pobyt v nemocnici a vždycky jsem hrozně trpěla, když jsem tam nemocná musela trávit čas. Chyběl mi závan čerstvého vzduchu a pohyb venku. Avšak nejsem tady kvůli sobě, jsem tu s malým a tak jsem nepřipadala tak sama.
Je na čase jít domů..
V den, kdy nás měli propustit měl malý 11% váhový úbytek, tedy o jedno jediné procento méně než má být. Díky tomu se vlastně konečně přišlo na to, že nejsem schopná svoje dítě z vlastních zdrojů uživit a tak se konečně mohl ten chudáček pořádně najíst, začal dostávat po kojení ještě nášup umělé formule a rázem z něj bylo spokojené miminko. I já jsem začala být víc v pohodě, vrátila se mi chuť k jídlu a v noci více spala. Rázem se i prsa rozhodla přestat bojkotovat, další den jsem už příkrmy nepotřebovala. Najednou se tvořilo takové množství mléka, že byla prsa velmi nalitá a začala mě bolet. Narostla asi tak o tři čísla větší a mléko bylo tedy potřeba pravidelně odstříkávat. Další ráno se rozhodli, že nás mohou propustit. Váhu měl už jak se patří ve stanovených kvótách a tak nás tam už nic nedrželo.
Přátelství, která vznikají v porodnici mívají dlouhodobý charakter.
Během těch několika dní, které člověk stráví v porodnici jsem, ale začala navazovat i nová přátelství a našla podporu v mamince Jarušce, se kterou jsem si bohužel zapomněla vyměnit telefonní kontakt. Maminkou byla už podruhé a tak byla zkušenější než já, začala jsem z ní tedy čerpat informace a rady. Po návratu domů jsem naštěstí z našich rozhovorů věděla, že s rodinou navštěvují naší zubní ordinaci a tak jsem si později mohla její číslo najít. Faktem 
je, že jsem jí však neozvala. Byla jsem příliš vytížená novým režimem. Najednou byl duben. A koho nepotkám? Náhodou jsme na sebe narazili v Lidlu, kde měli ten týden v akci dětské zboží. Od té doby jsme se stali řekla bych nerozlučnými parťačkami, snažíme se vídat co nejčastěji to jde. Nasvědčuje tomu i fakt, že mi byla nablízku i v den kdy mi sdělili onu osudnou zprávu s rakovinou a že je mi nablízku kdykoliv je potřeba. Za to jí vděčím velké díky.
Když někdo nechce vidět, nepomůže ani světlo ani brýle
Tak tady je jasně vidět, že člověk najde světlo i v té nejtemnější chvíli. Pro mě to byla zprvu muka, ale jen co se odkryje pravá podstata věci, ukáže se i její řešení. Tady v porodnici to byl hladovějící Domík, který rozhodně nechtěl, abych se cítila frustrovaná, jen se snažil komunikovat jediným způsobem, kterým to uměl. Křikem. Následující období týkající se průběhu šestinedělí a zvykání si na novou roli je předmětem pokračování. S dalším článkem se na Vás budu těšit opět v sobotu.
Vaše Šárka
Mezitím je zde již z minula slíbená recenze na kalíšek – čtěte ZDE
Jinak i mě zajímají vaše zážitky z porodnice. Tak piště komentáře o tom co zajímavého nebo naopak odstrašujícího jste si tam zažily vy?
