Pokračujeme v léčbě

Moje další chemoterapie

Po zážitku z první chemoterapie se připravuji na další léčbu. Pokud to bude probíhat jako první chemoška tak se nemám čeho bát. Špatně mi bylo jen v den podání cytostatik a následujících pár dní jsem byla jen více unavená s lehkým žaludkem na vodě a pachutí v ústech. Po druhé chemoterapii se k tomu přidalo mravenčení v konečcích prstů. Což bylo stále velmi snesitelné ačkoliv mi tentokrát bylo špatně už dva dny. Syn byl u babičky Martiny, ale chyběl mi už mnohem více. Snažila jsem proto celé dny ležet a více odpočívat.

Hlava hraje prim

Na třetí chemoterapii jsem se už den předtím musela psychicky připravit, už vím o čem ta léčba je a co po ní přijde. Nechtěla jsem být ale doma sama, tak jsme tentokrát syna k babičce neodvezli. Vypořádat jsem se ale musela i s pocity mojí mámy, od které jsem pořád slýchala: “Jakto, že ti není tak špatně jako mě. Já jsem neschopná ničeho celých 14 dní a ty si tři dny potom lítáš jakoby nic.” Srovnávání naší léčby mě v jejím případě trápilo. Neustále jsem jí musela vysvětlovat, že každá máme jinou rakovinu a každá jinou léčbu. Hlavně máme od sebe celou generaci a každá máme jiné energetické zásoby v těle. Já jsem už před nemocí konzumovala spoustu zdravých potravin i superpotravin a možná proto si mé tělo s tím tak hravě poradilo.

Zdravý životní styl

Od začátku léčby jsem dokonce byla najetá i na stravu Dr. Budwig, která mi v tomto případě také velmi pomohla. Třetí chemoška, probíhala podobně jako druhá. Jen s tím rozdílem, že jsem byla stále více unavená a přibývalo nechutenství. A také péče o syna, kterého jsme se rozhlodli neodvézt ke tchýni, aby mi byl nablízku. Díky čemuž byla pro mě celá situace náročnější. Ačkoliv mě to trápilo, věděla jsem, že potřebuji více času na zotavení a odpočinek, který jsem si v jeho přítomnosti nemohla dopřát a musela být stále ve střehu. Nebylo to pro mě s ním hned první dny po chemoterapii udržitelné. Je to poměrně četisko a proto jsem se na následující  chemoterapii opět smířila s tím, že bude pár dní u babičky. Bylo to pro vyšší blaho. 

Komplikace přicházejí

Čtvrtá chemoterapie probíhala, ale trochu ve spěchu, výroba se jim někde v lékárně zasekla a léčbu a donesli až po dvou hodinách. Na kapání tedy nebylo tolik času a léčbu pustili rychleji než v předchozím cyklu. Láhve s cytostatiky tak do mě museli naládovat za hodinu a čtvrt. Během čehož mě začala bolela ruka do které “léčba” kapala. Cítila jsem mravenčení a bolest až k hrudi. Špatně mi začalo být už sotva deset minut po vypadnutí z hemato-onkologie. Trolejbusem jsem proto už tentokrát jen nemohla. Volala jsem manželovi, aby mě vyzvedl.

Bylo mi hodně zle, byla jsem protivná a šířila negativní energii

O půl hodiny Lukyn dorazil autem. V tuhle chvíli jsem už byla na manžela dost protivná, bylo mi tak zle, že jsem nemohla ani normálně komunikovat. Než jsme dorazili domů, už jsem sotva stála. Sotva promluvila slovo doprovázeno slinou u úst. Stejně jako po mrtvici. Z auta mi Lukáš musel pomoci a do bytu mě odnesl v náručí. V tuhle chvíli už přišli i slzy a prosila jsem, aby se už do práce nevracel. Aby si ke mě lehnul a tulil mě. Ten den jsem skoro celý proplakala. Měla příšernou migrénu a zimnici. Nebyla jsem schopná nic sníst ani vypít. A následující dny jsem se z chemoterapie dostávala už mnohem déle. Byla jsem neskutečně unavená stále mě bolel žaludek. Ztratila jsem chuť k jídlu a změnili se mi chutě. V tu chvíli jsem už nechtěla do pusy dát ani lněný krém od Dr. Budwig který mi dělat tolik dobře.

Nejedla jsem téměř nic ani mnoho nepila

Žačala jsem krém vynechávat, až jsem olejovo-bílkovinou stravu zcela vyřadila z repertoáru. Lněný olej i semínko mi smrdělo a jeho pachuť mi vadila. Začala jsem toužit po výrazných chutích. Změnila jsem stravu občasně na nezdravá jídla, jedla opětovně pečivo a toužila po sláném a kořeněném. Zdravý životní styl jsem vyměnila za stravu na kterou mé tělo už nebylo zvyklé.

Období krize 

Následující dny jsem se necítila vůbec dobře. Na pátou chemošku jsem už šla  vyloženě s odporem. Psychicky jsem na tom už nebyla nejlépe a v tuhle chvíli jsem bojovala hlavně sama se sebou. Léčby jsem se bála a bála se i toho co přijde potom. To si přineslo i komplikace. Po léčbě většinou bývám doma úplně sama. Manžel v práci, syn u babičky a v domě nikdo. Po léčbě přišla zimnice, žaludek i migréna. Nyní ale přišla novinka. Horečka. Čtyřicítka mi nedovolila skoro usnout a mě bylo na umření. Trvala téměř tři dny a nešla ničím srazit. V téhle fázi jsem pak už prosila ať všechno skončí, že na další “léčbu” už nepůjdu.

Bylo mi natolik zle, že jsem začala propadat do depresí s tendencemi všechno vzdát. Chtěla jsem umřít. Vlastně jsem měla štěstí, že jsem přežila. Od lékařky jsem si vyslechla, že to byla nezodpovědnost být doma sama. Že jsem měla být převezena do  nemocnice, když horečka nešla po dvou dnech dolů. Jinak to, ale nešlo. “V Plzni nemám nikoho, kdo by tu se mnou mohl být. Maminka má také rakovinu a někdo se musí postarat o syna.  A manžel musí chodit do práce, máme na krku hypotéku a nájem. Musí chodit do práce! ”

Rodinná situace, psychický stav a okolnosti léčby se zhoršovali. Začala jsem všechno snášet velmi špatně. Teď už mi ani mamka nemůže vyčítat, že mi není zle. Jsme na tom úplně stejně. Tady jsem pocítila svoje dno. Tedy, alespoň jsem si to tehdy myslela. Připadala jsem si sama, k ničemu. A navíc mě trápilo to, že mám u sebe syna týden, a další je zase pryč. Jako máma jsem se cítila naprosto k ničemu. Moje neschopnost se denně na 100% postarat o syna mě zaplavila jako vlna, ze které jsem nemohla vyplout na hladinu. Tohle byla doba kdy jsem potřebovala vyhledat lékaře psychologa. Vlastně my všichni, to jsme ale ještě netušili, že bude hůř.


Pokračování za týden…

Ahoj,

Vaše Šárka

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *